Boje na ústupu

Po páté hodině ráno 14. března 1939 zahájila maďarská armáda v počtu 50000 vojáků (3 smíšené brigády, 1 jezdecká a nekompletní motorizovaná brigáda) pod velením generála Ference Szombathely útok proti československé armádě na Podkarpatské Rusi. Tou dobou zde bylo asi 8000 vojáků čs. armády a příslušníků SOS. Maďarská armáda směřovala třemi hlavními směry.

První směr směřoval na linii Užhorod-Užocký průsmyk s cílem obsadit Perečin, Velký a Malý Berezný a Dubriniči. Druhý útok směřoval od Mukačeva na severovýchod s cílem obsadit Svaljavu, Volovec a dosáhnout hranic s Polském u Skotarského průsmyku. Třetí klín byl veden na Chust a odtud údolím Riky k Toruňskému průsmyku. Naplánován byl ještě čtvrtý útok východním směrem, avšak nebyl uskutečněn z obavy Rumunské reakce. Čs. velení nemělo zprvu přehled o situaci, a tak arm. gen Lev Prchala vydal rozkaz k protiútoku a k přípravě dalších operací na vyhnání Maďarů ze země. Poté co Slovensko vyhlásilo samostatnost, ocitla se Podkarpatská Rus v izolaci. Následně po telefonickém rozhovoru s prezidentem Háchou vyhlásil Augustin Vološin nezávislost Karpatské Ukrajiny (oficiální název nového státu). V rozhovoru Vološin Háchovi poděkoval za dvacetiletou spolupráci. Poté požádal německou vládu o přijetí protektorátu nad Karpatskou Ukrajinou. Odpověď však zpět nedostal. Ve 23:00 Čs. vláda odpověděla na maďarské ultimátum. Oznámila, že souhlasí s vyklizením Podkarpatské Rusi, ovšem s tím, aby mohla být provedena úplná evakuace čs. občanů a mobilního majetku státu. Odmítla ovšem požadavek, aby odevzdala armádní majetek maďarské armádě. Rovněž zplnomocnila L. Prchalu jednáním s maďarskou armádou.

15. března se však L. Prchala neujal velení na jednotkami čs. armády. Velením pověřil O. Svátka, který se tou dobou nacházel ve Svaljavě severně od Mukačeva. Prchala v osobním voze se dvěma důstojníky pod ochranou dvou OA opustil Podkarpatskou Rus a vydal se na Slovensko, aby požádal hlavní štáb o pomoc. Ve Spišské Nové Vsi se dozvěděl o obsazení zbytku Československa. Přes velitele VI. sboru pplk. gšt. Malára dal Svátkovi nový rozkaz, ve kterém nařizoval okamžitý ústup na Slovensko. Toto byl poslední rozkaz armádního generála Lva Prchaly týkající se Podkarpatské Rusi. V 11:00 se na maďarské velitelství v Mukačevu dostavil čs. parlamentář plk. gšt. Jan Heřman, aby projednal možnost zastavení palby a odsun čs. jednotek a majetku na Slovensko. Zde se teprve dozvěděl o obsazení Československa Wehramchtem. Maďarské velení požadovalo o kapitulaci a složení zbraní do rukou maďarské armády. Na oplátku slíbilo, že čs. jednotky budou přes Maďarsko přesunuty do vlasti. Čs. parlamentář toto řešení zamítl. Ve 12:00 vydal Oleg Svátek doplňující rozkaz k útupu, ve kterém nařídil spojení západních (Užhorod-Velký Berezný) a středních (Svaljava-Irašava-Chust) jednotek, za účelem společného boje. Východní jednotky (Chust-Rachov) dostaly svolení k ústupu do Rumunska. Na Slovensku v Michalovcích zůstali části pluků 12. divize, kromě kombinované roty šesti tanků Lt. vz. 35 a dvou nákladních automobilů se dvěma děly, které se vydaly na pomoc i přes zákaz velícího důstojníka v Michalovcích. Štáb. brig. gen. Svátka využil stovku nákladních automobilů k evakuaci jednotek a majetku. Problémy však začali dělat Slováci, kteří za hranicemi Slovenského státu zabavovali nákladní automobily, a tak museli velitelé nařídit, aby osoby vystoupili z vozů ještě před hranicí a přešli hranici pešky. Poté co Maďaři obsadili na západním úseku Onokovce postupovali na Perečin, ale byli smeteni kombinovanou routou tanků a děl. Po tomto protiútoku se čs. obrana zakopala před Perečinem, kde obrana vydržela až do ranních hodin 18. března. Na středním úseku se čs. jednotky stáhli z obrany u Čiňaďova do beregvarské soutěsky, kde se bránili do odchodu štábu ze Svaljavy. Štáb ze Svaljavy odjel do Perečinu v odpoledních hodinách a dále pokračoval na Slovesko. Ve Svaljavě zůstal pouze plk. gšt. J. Heřman s několika důstojníky, kteří s maďarskou armádou dohodli konečný ústup jednotek ze Svaljavy. Ve 22:00 odtud odjel poslední evakuační vlak k polským hranicím s příslušníky SOS, úředníky a jejich rodinami. Vlak přibral další osoby ve Volovci. Po dvou dnech na cestách Polskem dorazil do Moravské Ostravy. Obránci beregvarské soutěsky využili sněhové přeháňky a odešli do Svaljavy, kde se spojili s posledními ustupujícími jednotkami. Ve 22:00 byl posledním důstojníkem, který opustil Svaljavu štábní kapitán Mařík. Spolu se dvěma prapory 36. pěšího pluku a četou obrněných aut se probojoval přes Tuří Remety do Perečinu. Ve večerních hodinách se setkal A. Vološin a plukovníkem Wimmerspergem, který mu předložil maďarské ultimátum. Následně svolal Vološin zasedání vlády, na kterém bylo rozhodnuto neklást odpor. Na konci zasedání Augustin Vološin rozpustil vládu Karpatské Ukrajiny a odjel z Chustu.

V 5:00 16. března byl vydán rozkaz k evakuaci čs. jednotek a civilistů z Chustu. Evakuaci bylo k dispozici celkem 120 vojenských nákladních automobilů. Tato kolona se pod ochranou motorizované pěchoty a obrněných automobilů vydala směrem k Ťačovu. „Nerušený“ odjezd kolony byl díky houževnaté obraně u Krive. Po prolomení této obrany v poledních hodinách 16. března byla zbudována nová obrana u silničního a železničního mostu přes řeku Riku. Poslední autokolony Chust opustily ve 14:00. V 16:00 začali opouštět Chust armádní jednotky. Poslední skupina byla chráněna obrněným automobilem, který však byl zasažen maďarským protitankovým kanonem. Ústup z Chustu byl veden přes Ťačovo k rumunským hranicím. Ústup byl relativně klidný, neboť maďarská armáda se bála rumunské reakce. Došlo jen na pár přestřelek se Síčovci. Největší boje se Síčovci proběhly u Buštiny a v Ťačově. V pozdních hodinách začali vojáci čs. armády přecházet most přes Tisu v Ťačově a hned za hranicemi odkládat zbraně, munici a odstavovat stroje na vyhrazená místa. Těsně před půlnocí projel přes most osobní automobil s Augustinem Vološinem. Skupina Karpatské Síče nejdříve bojovala proti maďarské armádě, ale po vysokých ztrátách na rokosovském krásném poli se dal zbytek Síčovců rovněž k rumunské hranici. Ráno 17. března opustili poslední jednotky čs. armády Podkarpatskou Rus. Mezi posledními důstojníky byli pplk. František Václavek (velitel 45. pěšího pluku) a plk. Karel Lukáš (styčný důstojník u autonomní vlády v Chustu).

V této nevyhlášené válce zemřelo na československé straně 70 vojáků a 120 jich utrpělo zranění. Maďarská armáda měla 72 mrtvých a 244 zraněných. Ze všech jednotek, které bojovali na Podkarpatské Rusi, měli největší ztráty Síčovci, kteří nebyli rumunskými úřady a armádou vpuštěni na Rumunské území. De facto byli vydáni maďarským popravčím četám, které nebraly Síč za armádu, a tak je rovnou popravovali. V pozdních večerních hodinách 18. března 1939 ukončila maďarská armáda vojenské obsazování území Podkarpatské Rusi.